CESTA DOMŮ (21.12.-22.12.2010)
10.05.2015 11:04
Tři měsíce a 3 týdny uteklo jako nic a nás zase čeká cesta zpátky domů. A jak jsme se těšily? Každá jsme to prožívala trochu jinak. Někdo už týden před odjezdem nemohl spát a měl cestovní horečku, někdo uklízel a balil a u mě se to moc neprojevovalo. Cestovní horečku ani nervozitu jsem neměla ani před odjezdem do Finska. Mrzí mě, že jsem se nedostala na běžky, protože Finsko je právě běžkama proslaveno. Bohužel sníh napadl pouze 2x a to vždy v listopadu, takže sníh čerstvý nebyl a to je špatné, protože když je sníh zmrzlý, tak si moc člověk na běžkách nezajezdí. Tak škoda, snad mi to vyjde někdy jindy. V neděli jsem si zabalila kufr s tím, že mi venku zůstalo akorát oblečení na doma, na spaní a na cestu. V pondělí se dělal velký závěrečný úklid. Vzhledem k tomu, že jsme na to byly tři, tak to šlo rychle. Každá jsme si uklidily pokoj a poté jsme uklidily záchody a koupelnu. Nejhorší část byla v kuchyni. Vydrbat všechny poličky, ledničku a hlavně digestoř a kamna. Nakonec se to zvládlo a mohly jsme být spokojené. V úterý nám letadlo letělo z Turku do Gdaňska v 17:25. Ráno jsme vstaly, sbalily věci co patřily vrátit do Starting Package a jely jsme to vrátit. Sešlo se nás tu docela dost. Po návratu domů jsme už dělaly finální věci, jako je oběd (pizza), balení příručáku, kontrola pokojů. Holky potom šly odnést klíče do TYSu a já jsem mezitím vytřela chodbu. Po návratu začínal přesun na zastávku s kufry, docela sranda, protože na Verčině kufru kolečka odpadla, tak jsme 32kg nesly společně. Můj kufr to na zastávku zvládl na kolečkách. Dojely jsme na náměstí a zde nás čekal přestup na autobus, který jede přímo na letiště. Problém nastal tehdy, když jsme zjistily, že autobus jede pouze na terminál 1 a my letíme z terminálu 2. Nezbylo nám nic jiného, než se s kufry plahočit na terminál 2. Pokud člověk neměl zavazadla, tak to byla otázka 10 min, nám to zabralo tak 30, protože je to fuška táhnout po sněhu kufr, který váží 30kg. Ono se řekne, že má kolečka, ale kolečka na sněhu nejedou, tak to člověk táhne po sněhu. Ale nakonec jsme to zvládly dobře a na letiště dorazily. A jak probíhalo odbavení? Docela srandovně, protože jsme pořádně neměly ponětí, kolik naše kufry váží. Verča měla největší strach, protože její kufr byl opravdu těžký. Nakonec měl přesně 32kg, takže její kufr mohl odletět, aniž by z něho něco musela vyhodit. Horší to bylo s jejím příručním zavazadlem, které se bere na palubu letadla. Zde bylo povoleno 10kg a její příručák vážil 15kg. Chtěla to narvat do velkého kufru, ale nemohla, protože už měla kufr zvážený a měl maximální hmotnost. Tak jí nezbylo nic jiného, než některé věci navlíknout na sebe, narvat to do kapes, já jsem si nabrala některé její věci do kapes a po mém odbavení se zjistilo, že kufr má 26kg, tak jsme zbytek věcí přidaly ještě ke mně. Největší sranda byla v tom, že zatímco my jsme přehazovaly věci z jednoho kufru do druhého, dávaly věci do kapes, tak ostatní lidé nebyli odbavováni a všichni stáli a koukali na nás, co děláme a hlavně je zajímalo, co všechno v těch kufrech taháme, že to máme tak těžké. Poté už nás čekal jenom detektor na příruční zavazadlo a mohly jsme si jít sednout. Let neměl ani moc zpoždění, jenom hodinu. Strávily jsme ji tím, že jsem vytáhla PC a koukaly jsme na Cimrmany. Let probíhal klidně, až na to, že letěla spousta napitých Poláků, kteří neumí sedět v klidu a kopou vám do sedačky. V Gdaňsku na nás čekal Verči táta a mohli jsme jet směr ČR. Cesta nám trvala do Ústí 11h, což je krásná doba na to, že v Polsku na silnicích byl sníh. Němci měli dálnice krásně čisté. V ČR na nás čekala mlha a nikdo nechtěl věřit tomu, že jsme už zase doma. Nepřišlo nám, že jsme ve Finsku byly 3 měsíce a tři týdny, ale jako bychom byly jenom na dovolené, která trvala tak týden.